Jdi na obsah Jdi na menu

Šance 1

1. 5. 2013

 

Večer a já musím znovu do práce, jak bych nejraději zůstal doma a díval se třeba na nějaký svůj oblíbený film, třeba na Purpurovou barvu, vždycky si při ní pěkně popláču. Vzpomínám si, když mě táta poprvé nachytal, jak pláču při filmu, tenkrát vyšla najevo celá moje orientace. Jo, jsem gay, a co? Ve škole mě sice kvůli tomu šikanovali, ale já se za to nestydím, i přes veškeré výsměchy mých spolužáků jsem úspěšně vystudoval medicínu a dostal velice slušné zaměstnání v nemocnici sv. Andrease.
Do práce, jako vždy, přijedu o půl hodiny dřív. Je to takový můj zvyk, abych si do začátku pracovní doby stihl pročíst stavy mých pacientů a připravit si další léčebné postupy. Jenom aby mě poté již nic nezdržovalo od práce.
V ordinaci si začnu hned všechno chystat, sice zrovna nemám žádného pacienta, ale je spousta jiné práce, kterou jsem zanedbával, tak ji alespoň teď ve volném čase doženu. Co se ale nestane, z chodby ke mně dolehne hlas nějaké, podle všeho hysterické, ženské a vzápětí mi někdo zabouchá na dveře.
„Dále,“ vyzvu nahlas dotyčného a v tu chvíli, jen co se rozletí dveře, mi před očima stane bloňdatá, dobře upravená dáma a vedle ní malý, blonďatý, hrozně hubený klučina s ne moc zdravou barvou v obličeji.
„Vy jste doktor,“ tázavě na mě štěkne ta ženština,  a jen co kývnu hlavou, s myšlenkou, že to je snad očividné, když mám na sobě bílý plášť, a zeptám se s čím jí mohu pomoci. Odpověď se mi dostaví okamžitě, že prý její nevlastní syn, Sauli, stále simuluje a ať ho tedy pořádně prohlédnu. „Odmítám poslouchat jeho ustavičné výmluvy, že mu je špatně, že se mu motá hlava a podobně, pokaždé, když po něm něco chci,“ dodá a stroze se podívá na toho klučinu, který se mi ale vůbec nelíbí. Je celý bledý a na to, jak je oblečená jeho nevlastní matka, má na sobě hodně ubohé oblečení, už jenom když vezmu v potaz, že venku mrzne a on má jenom nějakou starou mikinu.
„Podívám se na něj, vás ale budu muset poprosit, aby jste počkala na chodbě,“ kývnu hlavou, když odvrátím svůj pohled od chlapcova oděvu a jen co se za tou nepříjemnou ženskou zavřou dveře, skloním se k němu. Pohlédnu mu do unavených očí, pod kterými jsou ošklivé kruhy a svoji dlaň přiložím na zateplalé čelíčko. Celou dobu jenom mlčí, nevěřícně mě pozoruje a když ho jenom něžně chytnu za rameno, abych ho dovedl k lehátku, tak sebou cukne. „Co máš s tím ramenem,“ pokusím se mu svléknout tu opranou mikinu, ale on se znovu vzepře. Jenom si povzdechnu, je mi jasné, že tady je něco v nepořádku, ten kluk se očividně bojí a já se začínám obávat, že mám před sebou týrané dítě.
„Sauli, já ti nechci ublížit, naopak, chci ti pomoct. Pověz mi, co všechno tě bolí,“ zkusím na něj přátelsky promluvit a prosebně na něj zůstanu hledět, zatímco on mě stále nedůvěřivě pozoruje.
„Necháte si mě tady,“ promluví konečně, po dlouhé chvíli ticha, a pohledem mě přímo začne prosit. Jak rád bych bez jakéhokoliv váhání kývl hlavou, ale bez nějaké diagnózy, to udělat nemohu. To mu taky hned vysvětlím, znovu se k němu sehnu a odvážím se ho chytnout za obě ruce. Překvapivě ale sebou necukne, jenom sklopí hlavu a po tvářičkách mu začnou stékat slzičky. „Stačí jenom, když mi povíš, co všechno tě trápí,“ dodám otírajíc mu svým prstem jednotlivé slzičky a spadnu pohledem na jeho krk, kde je jeden dlouhý strup, tak den starý. On ale znovu zavrtí hlavou a maličko se zalkne. Já se ale v žádném případě nezdám, tomu klukovi pomůžu. „Tak dobře, uděláme to jinak, ano. Svlékneš si mikinku, tričko a kalhoty, hajneš si na lehátko a já ti budu postupně dělat různá vyšetření až přijdeme na to, co tě trápí, ju,“ kývnu na něj, ale to už on začne couvat a s vystrašeným výrazem vrtět hlavou. Zmůžu se jenom na bezmocné povzdechnutí a poodejdu ke svému psacímu stolu, o který se opřu a na chvíli se zahledím z okna, ne ale na dlouho, protože ke mně „probere“ řinčivý zvuk. Rychle se kouknu k danému místu a okamžitě se rozběhnu k Saulimu, který omdlel. Vemu ho do náruče a položím na lehátko, nohy opřu o menší pojízdný stoleček a maličko ho štípnu do ušního lalůčku. „Copak mi to tu provádíš,“ zeptám se, když otevře očička a ještě než se vůbec stihne vzpamatovat, odhrnu mu mikinu s tričkem, s tím, že mu prohmátnu bříško, ale když uvidím ty podlitiny, doslova se zhrozím. „Kdo ti to udělal,“ zeptám se, i když stejně tuším, že mi neodpoví. Taky, že ne, ale já tuším, kdo mu takhle ubližoval. „Pár dní si tě tu tedy nechám, to, že jsi omdlel se mi vůbec nelíbí,“ srovnám mu tričko s mikinou a pohlédnu do očí bez barvy, které se, ale při slovech, že si ho nechám v nemocnici doslova rozzáří, „ale ty se mi pokusíš taky pomoct, a to tím, že mi pěkně povíš, co všechno tě bolí, ano,“ při dalších mých slovech, se ale maličko zarazí. Nakonec ale kývne hlavou a potichu si postěžuje, že se mu točí hlava a chce se mu i blinkat. Tohle vezmu jako menší úspěch a okamžitě odejdu jeho matce oznámit, že týden si ho nechám v nemocnici. „Budu potřebovat jeho kartičku pojištěnce a nějaké věci, jako třeba pyžamo, domácí obuv, možná nějakého plyšáka…,“nenechá mě ani domluvit a začne na mě ječet s hospitalizací v žádném případě nesouhlasí. „Podepíšu reverz a jedeme domů,“ vlítne mi do ordinace a začne přede mnou pohlavkovat Sauliho, který se v době mé nepřítomnosti maličko poblinkal. V tom okamžiku ale zakročím a doslova ji od něho odtáhnu. „Je přímo v žalostném stavu, žádný reverz vám nedám. Navíc k tomu má stejně oprávnění jenom primář,“ už taky zvýším hlas a postavím se tak, aby na Sauliho nemohla. Vzápětí ještě s menším úsměvem dodám, že primář by se určitě zajímal o Sauliho stav a jakmile by viděl jeho břicho a krk, tak by bezprodlení volal policii. „Já ho ale klidně zavolám, pokud na tom trváte,“ zůstanu s úsměvem hledět na její zaražený výraz. Chvíli jenom mlčí, nenávistně se na mě dívá, ale poté, se slovy, že tohle bude mít ještě pro mě dohru, odejde. Vítězně se usměju na Sauliho a vytáhnu mu ze skříně nemocniční pyžámko. „Mám počkat na chodbě, než se převlékneš,“ zeptám se, když se na mě zaraženě podívá a když kývne hlavou, udělám to, co jsem slíbil. Přeci jenom potřebuju jeho důvěru. Ale jedno vím přesně, domů už nepůjde, kamarád dělá u policie, až se Sauli rozpovídá, upozorním Tommyho na týrané dítě.
Jak vše bude dál? V příštím díle ;-) Ellen
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář