Jdi na obsah Jdi na menu

Šance 2

2. 5. 2013

 

Když se Sauli převlékne, dá mi vědět otevřením dveří od ordinace. S úsměvem do ní vejdu a posadím se vedle něho na lehátko. Chvíli vedle sebe jenom tak potichu sedíme, já to ticho ale nakonec sám utnu a navrhnu mu hru na otázky. „Budeme se vzájemně na něco ptát a budeme si popravdě odpovídat, ano,“ vyčkám si na jeho reakci a když jenom kývne hlavou, nechám ho aby začal.
„Jak dlouho tu budu,“ zeptá se a já si všimnu malého náznaku úsměvu, když mu odvětím, že týden určitě. Poté se ale zeptám já, a to, jestli je doma rád. „Ne,“ odpoví jednoznačně a vyrukuje s další otázkou, a to jestli bude mít všechno, jako ostatní pacienti. Tuhle otázku ale moc dobře nepoberu a tak ho poprosím o vysvětlení, samozřejmě, že si všimnu, jak maličko zrudnul, jako kdyby se snad styděl. „No,…jestli….třeba budu mít i….,“ zarazí se a se slzama v očích na mě pohlédne. „Co i, Sauli? Přede mnou se nemusíš stydět,“ jemně ho chytnu za ruku a trpělivě počkám, až se odhodlá dokončit svoji otázku. Nakonec něco, skoro neslyšně, zašeptá. Ke mně ale to slůvko „snídaně“ dolehne a to mě hodně vyděsí. „Samozřejmě, že dostaneš snídani i oběd a večeři. Dokonce i svačinu dostaneš. Ty jsi doma tohle nedostával? A pravdu!“ přinutím ho pohlédnou mi do očí a jakmile zavrtí hlavou, zmocní se mě hrůza. Tušil jsem, že ho matka a možná i další z jeho rodiny týrali, ale to že bude i vyhládlý. „Kdy jsi naposledy něco papal a co?“ okamžitě se zeptám, bez ohledu na to, že teď se měl ptát on. V tu chvíli ale začne usedavě plakat a jen co pevně objemu, začne mi vzlykat do pláště. Samotnému mi to nahrne slzy do očí. Zmůžu se jenom na hlazení ho ve vláskách. Ale nakonec se přeci jenom vzpamatuji a s úsměvem mu slíbím, že ho někam vezmu. „A kam,“ vzlykne a s poděkováním přijme můj plášť jako župánek. Se slovy, že uvidí, ho chytnu za ručičku a dovedu přímo do kuchyně, kde mě znají až moc dobře, protože takhle sem chodím velmi často, hlavně v noci, když zrovna nemám co dělat.
„Už jsme si říkali, že už jsi tady dlouho nebyl,“ usměje se na mě Margaret, postarší kuchařka, a s lítostí pohlédne na Sauliho, který se za mnou krčí. Hned jí stručně vysvětlím o co jde a sednu si se Saulim ke stolu, kde se během chvíle objeví tác s buchtama, které prý zbyly od snídaně. „Kakao bude za chvilku,“ věnuje nám Margaret úsměv, který jí opětuju a kouknu na Sauliho, který udiveně zírá na tác. Po chvíli koukne na mě a zašeptá, že to vždycky přivezla jeho babička. „Jednou jsem jednu ochutnal, byla hrozně dobrá, ale potom…,“ zase nedokončí větu a raději si vezme jednu buchtu a opatrně do ní kousne. Nechám ho být, až bude chtít, sám mi poví, co bylo potom, jenom ho upozorním, ať jí pomalu, aby mu nebylo špatně. Kývne hlavou a se zářivým úsměvem se zeptá Margaret, zda to kakao je pro něj. „Ano je, uvařím ti ještě čaj,“ s úsměvem mu odpoví a maličko se podiví, stejně jako já, když se jí Sauli optá, zda teplý čaj. Jenom kývne hlavou a uvaří mu slíbený čaj, který si poté ještě s sebou vezme, když se vracíme do ordinace.
 
Konec druhé části
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář